[Home] Zpět na první stránku

 

JAK JSME VAŘILI INSTANTNÍ PUDING

DIVADELNÍ HRÁTKA O JEDNOM DĚJSTVÍ

 

Děj se odehrává sobotního odpoledne, v květnu 1973, kdy byla paní bytná (ona by dámskou návštěvu nikdy nedovolila) již nemocna a bydlela u svého syna. Vystupující se právě vrátili z nádraží, kde byli přivítat Aleše X, který dorazil vlakem z Přerova.

 

OSOBY A OBSAZENÍ 

Bohouš, student Šuřky, podnájemník na Jaselské. 

Aleš, Bohoušův kamarád z místa trvalého bydliště, student gymnasia v Hranicích na Moravě. Při talentových zkouškách na Šuřku v roce 1972 se spřátelil se studentkou Lenkou z Brna. Talentové zkoušky neudělal, ale s Lenkou se scházejí i nadále; v době svého pobytu v Brně bydlívá na Jaselské. 

Slečna Petra, studentka Šuřky, přítelkyně B. 

Slečna Lenka, studentka Šuřky, přítelkyně A.

 

JEDNÁNÍ PRVNÍ A ZÁROVEŇ POSLEDNÍ 

Lenka s Alešem sedí na židlích u okna a důvěrně rozprávějí. Petra s Bohoušem studují u stolu návod na přípravu instantního pudingu.

Bohouš, čte z návodu na krabičce: Pro přípravu kvalitního instantního pudingu Nestle budeme potřebovat 0,75 litru vlažné vody… Přeruší čtení: To je blbost, vlažný puding. Puding se musí vařit a jíst teplý! 

Petra: Ty jsi tak šíleně neinformovaný a nemoderní, až hrůza — toto je nesmírně kvalitní, instantní puding značky Nestle, dovezený ze Švýcarska. Připravuje se za studena, protože jinak by se všechny vitamíny, minerály a stopové prvky, které jsou v něm obsaženy, vařením znehodnotily. 

Bohouš, vytáhne z krabičky sáček, otevře jej a očichává, nahlíží dovnitř: Říkáš minerály a stopové prvky? Mně se ta jejich růžová barva pranic nelíbí. Pokračuje ve čtení návodu na krabičce: Pro přípravu kvalitního instantního pudingu Nestle budeme potřebovat 0,75 litru vlažné vody… Zarazí se, k Petře: Nemáme mléko. Kde teď seženeme narychlo v sobotu mléko? 

Petra vysvětluje: Kdybys konečně dočetl návod do konce, tak bys věděl, že mléko je uvnitř, ve směsi, taky instantní. S beznadějí v hlase: My jsme tak šíleně zaostalí, instantní potraviny jsou dnes na západě úplně běžné, při jejich přípravě ušetří lidé spoustu času. 

Bohouš, pokračuje ve čtení návodu: Dobře, dobře… Pro přípravu kvalitního instantního pudingu Nestle budeme potřebovat 0,75 litru vlažné vody. Nejprve… Znovu se odtrhne od návodu a prohodí k Petře: To by mě teda hrozně zajímalo, co jako s tím ušetřeným časem hodláš dělat? 

Petra vysvětluje: Co? Chodit na výstavy, na koncerty, do divadla, do společnosti, a ne se pořád za něčím shánět a stát fronty. Prosím tě, čti dál. 

Bohouš, pokračuje ve čtení návodu: Pro přípravu kvalitního instantního pudingu Nestle budeme potřebovat 0,75 litru vlažné vody. Nejprve rozmícháme… Opět přeruší čtení a obrátí se ke dvojici u okna: Co kdybychom šli dnes večer do divadla? 

Lenka, která právě sedí Alešovi na klíně, se otočí ke dvojici u stolu a nadšeně zatleská: Anóó, půjdeme do Divadla na provázku! 

Petra: To byste museli konečně nechat toho miliskování a jít nám pomoct dodělat ten puding. Nachystejte čtyři skleněné misky a čtyři malé lžičky. 

Lenka, přistupuje ke dvojici u stolu a prohlíží si propriety: Já nevím, já myslím, že puding se dělá jinak. Moje babička vždycky vezme malý hrníček mléka… 

Bohouš, skočí Lence do řeči: Moje řeč — moje maminka dva litry! Pak naskládá na dno porcelánové mísy hromadu piškotů… 

Lenka: Nechej mě domluvit! Nejdřív musíš pudingový prášek rozmíchat v trošce vlažného mléka, potom pomalu přileješ za stálého míchání… 

Aleš přistoupí ke stolu a beze slova, jako muž činu, vysype obsah sáčku zvysoka, až se práší na všechny strany, do smaltovaného kastrólu s vodou. Při následující konverzaci míchají s Bohoušem obsah kastrólu dvěma lžícemi. 

Lenka, pozoruje Aleše s Bohoušem: Mě to nebaví. Vy to děláte úplně špatně, pojďme radši do toho divadla. 

Petra: Pochybuju, že ještě seženeme lístky. Minule nám lístky sháněla Jarmila — tři týdny předem. Nakonec je sehnala přes svoji sestru, co chodí s někým z Divadla na provázku. 

Bohouš: Neboj, lístky máme za hodinku, dnes dávají Křižník Potěmkin. 

Lenka mávne rukou a zklamaně si sedá ke stolu: Ále, to bude o Rusku, já nejdu nikam. 

Bohouš k Lence: Neboj, určitě se pobavíme, jak jsme byli s Alešem minulý měsíc na Jánošíkovi… 

Petra s Lenkou, jedna přes druhou: Vy jste byli v divadle na Jánošíkovi? Kde? S kým? 

Bohouš: V žádném divadle, v kině Jas v Přerově jsme byli, skoro nikdo jiný tam nebyl, seděli jsme v první řadě… 

Aleš, pokyvuje hlavou: Jenže nás vyvedli… 

Bohouš vyčítavě: Protože jsi měl politické připomínky. 

Aleš: Nežaluj! 

Lenka k Alešovi: Ty jsi měl zase politické připomínky? 

Bohouš: Jo, to bylo pořád: „Bacha Jánošíku, za stromem číhá kontrarevolucionář!“ „Jánošíku, nebav se s ním, on je kolaborant!“ Nakonec, když už Jánošík visel, tak prohlásil na celé kino: „Ještě vydrž Jánošíku, za chvilku ti přijdou na pomoc vojska spřátelených armád!“ a už nás vyváděli. Nebýt tam Ivana se svojí matkou, tak na nás zavolali esenbáky. 

Lenka s Petrou, unisono: Která Ivana? 

Bohouš, nejistě vysvětluje: Tu neznáte… Naše bývalá spolužačka ze základky, chodíme pomáhat jí, její mamince a kamarádce uklízet… do kina… sbíráme papíry mezi sedadlama… 

Lenka vstane a založí ruce v bok: Jenom, abyste se s ní nemuchlovali za oponou! 

Petra vstane a založí rovněž ruce v bok: I s tou její kamarádkou! 

Bohouš, snaží se zachránit situaci, ale přitom se zamotává: Ivanka je chudák, není vůbec hezká… 

Aleš si ťuká významně na čelo, ale tak, aby ho dívky neviděly. 

Bohouš, pochopí ťukání na čelo jinak: A je hloupá… 

Aleš se plácne do čela. Svírá pěsti — naznačuje, že Bohouše uškrtí a palcem si přejíždí pod krkem. 

Bohouš sleduje, napůl nechápavě, Alešova gesta a snaží se uhádnout jejich smysl: Podřezává v drůbežárně kuřata… 

Aleš si znovu ťuká na čelo a slabikuje naprázdno. 

Bohouš se pokouší odezírat: Sotva dokončila základní školu… 

Aleš vyskočí ze židle a teatrálně zvolá: Nemá naprosto žádného vzdělání! 

Lenka, podezřívavě: Mně se zdá, že toho o ní víte až moc! 

Bohouš začne znovu vysvětlovat: To my jen tak, ze soucitu… chodíme pomáhat… za lístky do kina, první řada je nejlevnější… 

Aleš znázorňuje pití alkoholu, ve smyslu „Nejsi náhodou opilý?“ 

Bohouš, si vyloží Alešova gesta jinak: A pije… 

Aleš se chytne zoufale oběma rukama za hlavu. 

Bohouš se vzpamatuje: Vlastně ne ona — její otec pije! Mimo to… 

Aleš kopne Bohouše pod stolem a pak ho nahlas utne: Mimo to je její otec alkoholik a hraje karty o peníze! 

Bohouš přizvukuje: Ano, je to karbaník, celou výplatu prohraje v kartách. 

Petra nenápadně pohlédne na Lenku, pak mávne rukou a s předstíraným nezájmem praví: Jó, tak to je ta, co její kamarádka pracuje v pekárně. 

Bohouš: Ale né, Jana přece pracuje v Přerovských strojírnách, v propagaci… 

Aleš kope znovu do Bohouše pod stolem. 

Bohouš potichu: Co do mě pořád kopeš? 

Když Bohouš pochopí, že se nechal nachytat, pohlédnou s Alešem na sebe, a jako na povel naberou každý vrchovatou lžičku pudingu a nabídnou dívkám: Puding je hotový! 

Petra s Lenkou se s odporem odtáhnou: Fůůůj! 

Lenka, dívá se do kastrólu: Já sem vám říkala, že máte puding nejdřív rozmíchat v trošce vody a pak pomalu přilévat zbytek, jinak vám to zhrudkovatí. 

Aleš, škodolibě: A zeslizovatí. 

Bohouš, dívá se významně po Petře: Kdopak asi umyje a vycídí můj milý smaltovaný kastrůlek? 

Lenka s Petrou povstanou, ruce v bok, unisono: Přece vy dva! 

Bohouš k Alešovi: Tak si střihnem rytíři, jinak křižník Potěmkin nespatříme. 

Bohouš s Alešem losují kámen – nůžky — papír, Aleš prohrává a odchází s hrncem, který štítivě drží v natažené ruce. Dívky se mezitím oblékají, Aleš se vrací bez hrnce. 

Bohouš, obléká si zrovna přes hlavu svetr: Napustils do kastrólu vodu, aby se odmočil? 

Aleš si obléká sako, které měl přehozené na židli: Napustil. 

Bohouš: Dobrá tedy, zítra ho vydrhneme. 

Aleš: Ani nemusíme, protože jsem ten prevít vyhodil i s kastrólem do popelnice. 

Dívky si berou kabelky, čtveřice odchází z místnosti, poslední zhasne.

JAK TO VLASTNĚ BYLO DOOPRAVDY?

Dva roky jsou v životě mladého člověka dlouhá doba. Když jsme se se spolubydlícím, studentem konzervatoře Jarkou J., stěhovali do podnájmu na Jaselské ulici (v blízkosti Červeného kostela), nevěřili jsme, že tam dva roky vydržíme. Budu upřímný — kvůli věku bytné, bylo jí tehdy 92 let.

Naše bytná, paní Boučková, měla k současnosti i minulosti úplně jiný vztah, než většina lidí, se kterými jsem se kdy setkal. O věcech, které se staly před první světovou válkou, mluvila se stejnou samozřejmostí jako o věcech, které se staly před týdnem. Světodějné události vesměs přecházela mlčením, ale s nadšením nám sdělovala, že si mohla posedět hodinku na dvorku, na sluníčku. Nebo nám líčila, že sedm let čekala, než se její snoubenec vrátí z vojny, aby se mohli vzít. Byl jsem tehdy právě odveden a trnul hrůzou v očekávání dvouleté vojenské služby, ona však mluvila o štěstí a pokroku s dvouletou službou spojeném — dříve se prý sloužívalo až jedenáct let. Její manželství netrvalo dlouho, sama říkala, že je „již od svých sedmatřiceti let vdovou“. Manžel zemřel na rakovinu: „Měl na noze takovou malou zduřeninku, velikosti hrášku, ta se mu sloupla a ranka neustále krvácela. Denně jsem mu prala obvazy. Zemřel klidně, po nedělním obědě ulehl ke spánku, já jsem zrovna myla nádobí, najednou slyším, že při spánku hlasitě vydechl…“

Pokoj, kde jsme bydleli, byl ponechán ve stavu, v jakém jej opustil manžel. V šatnících viselo oblečení, boty byly uloženy v kufrech, osobní věci v šuplíkách. Z navštívenek, kterých měl její manžel několik druhů pro různé příležitosti, jsme vyrozuměli, že byl soudním radou a zároveň poslancem. Jeho přítomnost byla v bytě cítit i jinak — šaty i prádlo byly, asi kvůli molům, proloženy viržinkami, doutníky a paklíky tabáku. Jednou jsme se pokusili napodobit kuřáckou idylku a po obědě jsme si každý zapálili viržinko, pohupovali jsme se na židlích, zkoušeli jsme vypouštět kolečka… Žádný požitek, dokonce ani snesitelný zážitek to nebyl.

Daleko lepší atmosféru vytvářelo šlapací harmonium v malém pokoji, kde bydlela samotná paní bytná; Jarka na něj občas hrával — znělo příjemně nostalgicky, jako kvílení harmonia hoteliéra Tatrmuže poté, co mu utekla žena Božena, z filmu Hostinec u Kamenného stolu. Knížek měli Boučkovi málo, pouze vedle harmonia stála malá příruční knihovnička s latinskými, velice výpravně vázanými knihami náboženského obsahu.

Mojí největší radostí na Jaselské byly noviny. Byly svázané v balíkách jako před odvozem do sběru, uloženy pod postelemi, na skříních, všude, kde bylo místo. Pravidelně, každé dva měsíce, jsem si vyhlédl některý balík, prozkoumal, z kterého je roku, opatrně jej rozvázal a ve volných chvílích celý přečetl. Po přečtení jsem balík zase svázal a noviny uložil zpět. Sama paní bytná četla noviny denně, nikdy se však ani slůvkem nezmínila o politice.

Na konci roku 1972 došlo k tomu, co jsme s Jarkou očekávali od prvních okamžiků, kdy jsme se nastěhovali. Paní bytná onemocněla a byla odstěhována k synovi, do bytu v protějším domě. Nečekaná svoboda nás zaskočila. Najednou jsme bydleli sami a nikdo dospělý na nás nedozíral, ani nic nezakazoval. Byli jsme na rozpacích, avšak rozhodně jsme se nechovali, jako utržení z řetězu. Paní Boučkovou jsme chodili v době její nemoci každou středu navštěvovat, duševně byla stále čilá, ale kvapem jí ubývalo fyzických sil. Vlastně ani nemocná nebyla, úbytek sil byl způsoben přirozeným stárnutím.

Zážitky a vzpomínky z bydlení na Jaselské jsem příležitostně sepsal, některé i zdramatizoval. Upozorňuji, že případné podobnosti událostí a postav se jmény nebo charaktery žijících osob jsou čistě náhodné, ani časová data nemusí být historicky přesná. Puding samotný jsem poněkud přikrášlil, ve skutečnosti vypadal a chutnal tak příšerně, že jsme se ho štítili vyhodit i do záchodu. Kastról také Aleš nenesl v ruce, ale šoupal nohou po podlaze.

Jako ilustrace jsou použity barevné fotografie z Jaselské (je to ten světlý dům) a protějšího domu, kde bydlela naše paní bytná v době své nemoci. Černobílé fotografie města Přerova, pořídil amatérský fotograf Josef Smažínka v šedesátých letech minulého století. Přerovské kino JAS (na fotografii pořízené z věže přerovského zámku je vyznačeno červeně) již neexistuje. Bylo zrušeno po výstavbě protiatomového krytu — kina Hvězda, ještě před rokem 1989. Před zbouráním sloužilo kino Jas nejprve jako prodejna obuvi, potom jako spořitelna. Pokladní seděly v lóžích, čelem do foyeru a šly fámy, že peníze házejí přes rameno, za sebe do sálu. Budova byla původně postavena jako sokolovna, po výstavbě moderní (na fotografii vyznačena zeleně) sokolovny na pravém břehu řeky Bečvy byla stará sokolovna přeměněna v kino. Most spojující oba břehy se jmenuje, po zakladateli Sokola — Tyršův. Dříve byl ozdoben sochami, sochy byly později strženy a most zredukován na pouhou lávku.

Co se týká představení „Křižník Potěmkin“, ten se skutečně hrál, na webu jsem našel, že hra se jmenovala „Jedenáct dní křižníku Kníže Potěmkin Tauričevský“ a pro Divadlo na provázku ji napsal P. Scherhaufer.

Bohuslav Koňařík