[Home] Zpět na první stránku

 

DALEKOHLED

POVÍDKA ZE STUDENTSKÉHO ŽIVOTA

 

Neděle, poklidný májový večer. V domě ticho. Ležím na posteli s otevřenou knížkou a pokouším se číst. Písmenka mi přeskakují před očima, netrpělivě očekávám, že každou chvíli dorazí spolubydlící Jarka. Už se těším na jeho vyprávění — co je nového u nich v Horním Jelení, jak dopadla jeho nejnovější velká víkendová láska, jaké vtipy pochytil ve vlaku. Konečně vrznou domovní dveře, zavřu knížku a naslouchám. Na schodech žádný dupot, aha, říkám si, to asi bere schody po dvou. Teď zarachotí klíč v zámku, klapnou dveře od bytu a Jarka je tady. Nevejde, ale vpadne do pokoje. Řach! Kufr mu vypadne z ruky ještě u dveří, bez pozdravu zhasíná světlo a běží přímo k oknu. V běhu odmotává popruh neobvykle velkého dalekohledu, který má zavěšený kolem krku. S překotným lomcováním otevírá okno a vyhlíží dalekohledem do ulice. Zaostřuje.

„Bůůů! Tebe neučili zdravit?“

„Ahoj Bohouši,“ odvětí nepřítomně.

Safra, to je málo. Správně by měl začít referovat s kým cestoval a o čem si povídali. Místo toho civí do nějakého dalekohledu. Nevzdávám se.

„Co to máš za dalekohled? Takový jsem ještě neviděl.“

„To je tátův, koupil ho vod rusáků v Mimoni.“

Vida, už se chytil, sice bídně, ale komunikuje, jen ho nenechat vychladnout.

„Můj otec by mi dalekohled do Brna nikdy nepůjčil.“

„Mně taky ne, jenže já jsem řek, že ho potřebuju na branecký cvičení.“

„Ty chodíš na branecká cvičení,“ pokouším se udržovat konverzaci, „jak to, žes mi to ještě nenahlásil?“

„Ty nechodíš na branecký cvičení?“

„Nechodím, co bych tam dělal?“

„Má to svoje výhody,“ poučuje Jarka a nepřestává sledovat dění na ulici, „uliješ se ze školy, po cvičení se de na pívo… Táta by nemoh spávat, kdybych tam nešel.“

„Můj otec je úplně stejný, znervózňuje ho, že mi chodí kvůli braneckým cvičením od vojáků výhružné dopisy. Vyhrožují mi měsíc co měsíc, jednou z OVS Brno, podruhé z OVS Přerov.“

„Víš, že tě můžou i zavřít, když tam nebudeš chodit?“

„Já myslím, že oni jen tak straší. Představ si, nedávno si mě nechal zavolat profesor Bašulín, jak prý se na to bude dívat můj budoucí vojenský velitel, že nechodím na branecká cvičení.“

„Ba… co?“

„Bašulín. Co to tam pořád vyhlížíš na ulici?“

Dalekohled probouzí moji zvědavost. Vstávám z postele, jdu k Jarkovi a pokouším se mu ho vykroutit z ruky. Jde to ztuha, Jarka se nedá, jednou rukou mě odstrkuje, druhou rukou si přidržuje dalekohled na očích.

„Půjč mi to na chvilku,“ žadoním, „podívám se jenom na Měsíc, jestli uvidím měsíční krá…“

Než dořeknu „…tery“, strhne mě Jarka pod okno.

„Co blbneš!“

„Viděls?“

„Co jsem měl vidět?“

„Je tam!“

Jarka pomalu vysunuje (to ho asi naučili v tom braneckém kurzu) hlavu s dalekohledem nad okenní parapet, náhle zklamaně vstává.

„Už zhasla.“

Začínám chápat pravý důvod Jarkova zvláštního chování — do domu naproti se přistěhovala nájemnice vnadných proporcí a ještě nestačila sehnat záclony, ani závěsy.

V následujících dnech se ukazuje, že pro praktický výkon voyerismu nemá Jarka potřebné kombinační schopnosti. Stále nemůže přijít na to, v kterou hodinu má začít s pozorováním. Někdy zůstává u okna až do půlnoci, někdy si natahuje budíka na dvě hodiny v noci, jindy vstává ještě za tmy a — nic. Netuší, že švarná sousedka pracuje na dvě směny. Ranní a odpolední. Na ranní směně nemá Jarka šanci, v době ranního převlékání už bývá světlo, večery zase mívají nepravidelný průběh, ale kdyby se soustředil na odpolední směnu? Ta končí v deset, přibližně půl hodiny trvá cesta domů, pak… zkrátka a dobře, už jsem si přišel na své a dopodrobna vím, co a kdy se naproti děje. Chce to jen umět předvídat a zapojit trochu fantazii, nejdůležitější je večer vůbec nerozsvěcovat, ale to já mu vysvětlovat nebudu.

Asi o týden později se stalo něco neočekávaného — Jarka se náhodně trefil přímo do konce odpolední směny. Jeho nadšení nebere konce, pobíhá po pokoji, mává nad hlavou dalekohledem a volá: „Viděl jsem je! Viděl jsem je! Ta je teda má,“ gestikuluje názorně, „to ti řeknu.“

Z konzervatoře, kde Jarka studuje, začínají prosakovat zprávy o poplachových cvičeních na Jaselské, spojených s pozorováním erotického obsahu, ke kterému jsme si prý pořídili periskop. Všechno se zveličuje, přicházejí první hromadné návštěvy. Rituál je vždycky stejný. Návštěvníci postávají, posedávají, debatuje se o všem možném, jedině Jarka hlídkuje vytrvale u okna. Náhle vystartuje k vypínači, aby zhasl, pak se řítí zpět, aby otevřel okno. Dupot, zmatek, překocené židle, naražená čela, výkřiky bolesti, boule. Takového rambajzu spojeného se zhasínáním by si musel všimnout i slepý a hluchý, a tak netrvalo dlouho, a v oknech naproti se objevily nejprve rolety, poté závěsy a nakonec záclony. Dalekohled osiřel na nočním stolku a jednoho dne zmizel.

TROCHA HISTORIE

Přespolní studenti Šuřky a konzervatoře, co nemohli denně dojíždět do Brna, byli v 70. letech ubytováváni v internátu na Cihlářské ulici. Ten měl pobočku v Zastávce u Brna, kam se házeli ti, pro které na Cihlářské nezbylo místo. Nevím, podle jakého klíče se vybíralo, ale z našeho ročníku jsem se na Zastávku dostal ze Šuřky já a Honza Kolář z fotky, z konzervatoře dalších, asi pět studentů. Jména si už nevzpomínám, jenom vím, že kromě Jarky byl mezi konzervatoristy herec Oldřich Kaiser.

Pobočka v Zastávce vznikla přebudováním (přemalováním cedulky) z bývalé hornické ubytovny, když v tehdejší Rosicko-oslavanské uhelné pánvi začaly docházet zásoby uhlí. Dnes se v objektu nachází uprchlický tábor. Jedinou kulturně-osvětovou institucí byl biograf v zakouřené restauraci, kde se promítalo za plného provozu. Filmy fungovaly jako zvuková kulisa, na ději vůbec nezáleželo, protože nejoblíbenějším zábavou horníků, kteří zde zkapalňovali svoje výplaty, bylo vyvolávat hádky a rvačky. Skupinku studentů s monokly, která se vracela večer „na barák“, vítal vedoucí slovy: „Tak na čem jste to dnes byli, hoši?“

Vedoucí pobočky byl člověk-originál. Práce mnoho neměl, jednou týdně zajel služebně do prádelny do Rosic, jednou měsíčně do Brna pro pokyny a to bylo všechno. Do Zastávky byl odsunut pro nějaké politické provinění, a aby se očistil, opisoval na psacím stroji Marxův Kapitál. Psal rychlostí asi tak dvacet úderů za minutu, přičemž popíjel jedno lahvové pivo za druhým. Po napsání několika odstavců, když už měl v hlavě, nás vždy prosil, abychom mu říkali soudruhu. Rádi jsme mu vyhověli.

Kromě toho, že v Zastávce nebyla možnost stravování, představovalo největší problém dojíždění. Vlakem se sjížděla z okolních vesnic do Brna za prací spousta hezkých dívek (nejhezčí bydlely ve Zbýšově), ale seznámit s někým, kdo musí vstávat o půl čtvrté na autobus, aby se dostal o půl páté na vlak a domů přijíždí v pět odpoledne, to už vyžadovalo značnou dávku vytrvalosti. Jistému studentovi Šuřky se to podařilo.

V Zastávce nikdo nevydržel déle než rok, většinou se stěhovaly celé pokoje. V jednom takovém „pokoji“ jsme s Jarkou bydleli. Celé vybavení představovala rozvrzaná skříň, tři rozvrzané postele, tři oprýskané noční stolky a zarámovaný inventární seznam. Široko daleko, a to mě deprimovalo víc než seznamování ve vlaku, žádný stůl ani židle.

Asi po čtyřech měsících jsme se s Jarkou, bylo to v zimě, stěhovali do Brna, kde jsme si našli podnájem na Černopolní. Měli jsme pronajatou rohovou místnost v prvním poschodí, pod kterou byly nevytápěné prostory, asi sklady nebo garáže. Zbytek bytu majitelka využívala pouze v létě, v zimě bydlela u syna. Věděla proč — po příjezdu z domova jsme v neděli večer naměřili v pokoji 3 stupně Celsia. Při takové teplotě se nedalo dělat nic jiného, než zatopit v kamnech, zalehnout pod peřinu a nechávat si snít o romantickém seznamování ve vytopeném kupé. Usilovným přikládáním jsme dosáhli v pondělí večer 8, v úterý 12, ve středu 16, ve čtvrtek 18 stupňů Celsia. V pátek jsme raději odjížděli rovnou ze školy domů. Za tuhle ledničku jsme platili 150 Kčs měsíčně + elektřinu + uhlí. Bylo to na tehdejší dobu drahé bydlení, rozpočet s uhlím vycházel na 400 Kčs měsíčně, za podnájem s ústředním topením se běžně platily tři až čtyři stovky. Na Černopolní jsme vydrželi do června příštího roku a po prázdninách jsme se nastěhovali do nového „privátu“ na Jaselské ulici ve středu města, v blízkosti Červeného kostela.

Dům na Jaselské bych dnes nepoznal, na fotografiích je zachycena jeho podoba z konce listopadu 2006. V době, kdy jsme tam bydleli, byl oprýskaný a zanedbaný, my s Jarkou jsme obývali pokoj se dvěma okny v posledním patře. Za podnájem jsme platili 115 Kčs + elektřinu + uhlí, kterého jsme spálili neuvěřitelně málo — pouhou pětilitrovou plechovku od marmelády denně. Topili jsme malými litinovými kamínky zvanými „vincek“, jejichž kouřovod nevedl přímo do komína, ale do bílého, kachlového výměníku, který se přes den absorboval, a v noci vydával teplo. Uprostřed výměníku byla nika, kam se dal postavit džbán s čajem, aby čaj zůstal pořád horký. Nepamatuji si, že bychom této možnosti kdy využili.

Protější Dům na Jaselské, kde bydlela v povídce zmíněná krasavice, je dnes stejně oprýskaný a omšelý jako kdysi.

 

JEŠTĚ K TĚM ROLETÁM

V dobách plánovitého vývoje, výroby a spotřeby čehokoliv, byly k sehnání dva základní typy rolet. Oba se dodávaly navinuté na jednotnou, dřevěnou kulatinu, s kovovým mechanismem pro zatahování a vytahování ukrytým uvnitř. První druh byl zelený a používal se v armádě. Mimo to, že nepropouštěl světlo při protileteckém zatemnění, měl tu vlastnost, že z něj vojáci základní služby vyráběli takzvané „metry“.

Druhý typ rolet byl z režné látky s plastickým, jakoby stromečkovým vzorkem, barvy přírodního lnu. Jednou jsem si usmyslel namalovat na roletovinu kopii (La Tour) dívky s hořící svíčkou. To jsem neměl dělat — roletovina dělala při napínání na rám pravé divy. Při klížení a šepsování se srážela takovou silou, že vytrhávala hřebíčky po obvodu rámu, prohýbala a vykrucovala laťky směrem dovnitř. Kopii jsem přesto dokončil, historický námět na roletovině se stromečkovým vzorkem a rámem zkrouceným do vrtule vypadal ovšem příšerně. Tento typ rolet nevypadal dobře ani na okně. Když se vám na rolety dostala voda, vysrážely se po obvodu mokré skvrny nepěkné, žlutohnědé kontury.

Občas byly k sehnání rolety vzorované, byly ovšem tak vzácné, že si z nich šťastlivci, kteří se k nim dostali, nechávali šít oblečení. Jedna studentka Šuřky (oddělení výstavnictví-aranžérství) nosila slušivý kostýmek ušitý z roletoviny s květinovým motivem příjemných, světlezelených odstínů. Vojenské rolety měly naopak odstín tmavozelený. Právě z nich se vyráběly zmíněné „metry“. Ty se skládaly ze 150 dílků, které se po jednom utrhávaly posledních 150 dní vojny. Pozdně feudální zřízení Československé lidové armády metry tvrdě potíralo. Stranické kádry a velitelé všech stupňů nepřetržitě upozorňovali, vysvětlovali a agitovali, jak odtrhávání jednotlivých dílků odporuje socialistické morálce a nahrává imperialistům. Vojíni-vlastenci měli při pomyšlení na konec dvouleté neplacené buzerace ronit slzy, ne se těšit do civilu a krást rolety. Jestliže název „metr“ neměl logiku, ještě nelogičtější bylo označení „pětimetři“. Tak se říkalo prominentům, kterým se podařilo zařídit si náhradní vojenskou službu a odkroutit si jen pět měsíců.

Metry se malovaly barvami značky Unicol, které se prodávaly v maličkých plechovkách, jakoby určených pro potřeby armády. Balení obsahovalo šest základních odstínů.

Bohuslav Koňařík