[Home] Zpět na první stránku

 

PARDUBICE NA BRNĚNSKÉ ŠUŘCE

 

Irena Bartošová připravila tentokrát vyprávění s fotografiemi, které nás přenese o řádku let zpět. Najdete v něm nejen vzpomínky, ale i atmosféru doby, kterou jsme měli tak rádi, a ke které se s úsměvem vracíme. Pardubicemi v titulku je míněna skupinka studentek z oddělení malby a grafiky, které pocházely z Pardubic a znaly se od mládí. Měly, a dodnes mají několik přezdívek „Pardubické trio“, „Pardubické quatro“, někdy se jim také říkalo „Pardubická družinka“, Ireně a Hance pak později „Slavné repetentky“.

 

Školní výlet. Lenka s chlebníky spolužáků, já s šátkem na hlavě. Další já, Lenka a Hana, školní foto 4. třída. Já druhá řada, Hanka třetí řada, Lenka čtvrtá řada. Myslím, že jsme k poznání. Ta velká dívka uprostřed není naše učitelka, ale spolužačka Nataša. Hádejte, která z fotografií se jmenuje „Když jsem si ještě hrála s kaučukovými panenkami“?

Maturitní fotka třídy, kam jsme s Hankou propadly ve třetím ročníku. Je tam mimo jiné Bočánková, náš třídní Odehnal, Najmr, Coufal no a já a Hana.

 

Eva Zvolánková, nevím, kdo a kdy to fotil, ale pěkná fotka. Hanka Herinková, Lenka Havlíčková. Myslím, že to byla Eva, která sehnala Žert od Kundery — šel pak z ruky do ruky. Dnes se nad dějem Žertu usmějeme nebo je nám trapně, ale tenkrát jsme jej hltali. Pavel vypůjčil Vzpomínky na budoucnost od Dänikena, ty byly zase výborné pro zdržování výuky, zástupce ředitele Autrata se nechal nachytat jako první. Nejvíc ovšem četla Tamara. Ta četla pod lavicí i v hodinách literatury, kdy nám profesorka Kovalíková nahlas četla z Hostince u kamenného stolu.

 

První tři snímky byly pořízeny před Janáčkovou operou v Brně. K Janáčkově opeře se vztahuje film podle Kundery Já truchlivý bůh s Landovským a Kopeckým v hlavních rolích. To byly časy! Nosily se mini a bílé podkolenky, neorganizovaně, avšak houfně se chodilo do filmového klubu na Cihlářské. Právě Irča byla jednou z nejaktivnějších návštěvnic. Dovedla také znamenitě vyprávět obsah viděného. Jednou nám v hodině literatury líčila děj Pasoliniho Theoremy. Vyprávěla velmi otevřeně, nevynechávala žádné podrobnosti, takže jsme všichni, včetně profesorky Kovalíkové, poslouchali s napětím. Neobyčejný zájem vzbudil Juráškův Případ pro začínajícího kata. Vláčil o něm prohlásil, že je tak dobrý, že by ho i Dubček zakázal a kdo si myslíte, že Irča vyhrála soutěž na znak filmového klubu, tak jste trefili do černého. Irča: „Do filmového klubu se chodívalo hodně, to je pravda a tu soutěž jsem opravdu vyhrála. Cena byla nákup v hodnotě 1.000,- Kč. Paní Matalová, akademická malířka, byla tak hodná a dala mi účtenku od Muzikanta.“ Do soutěže přišlo jen ze Šuřky dobrých třicet návrhů. Většina z nich, až na vítězný, byla pojata na způsob stylizovaných snímacích kamer nebo promítacích projektorů. Irča použila nejjednodušší motiv který se nabízel — perforaci filmu. Do černého okénka se zaoblenými rohy vkomponovala negativní písmena FK a vyhrála. Jo, a to písmo bylo kreslené, úzký grotesk.

Organizované školní návštěvy biografu nebývaly zdaleka tak oblíbené, jako návštěvy neorganizované. Přespolní odjeli domů nejbližším spojem, místní měli program připravený už dávno, další „zapomněli“ u kina vystoupit. Na příslušné zastávce vystupuje z šaliny toliko profesor Vašulín a pár jedinců, kterým se nechce na privátě topit. Kohosi z fotky vyvádí promítač ještě před představením, takže v sále pro stovky lidí zůstává 10 – 20 diváků. V první řadě uprostřed, před obrovským panoramatickým plátnem s půlmetrovými titulky, sedí jediný divák — pan profesor Odehnal. Coufal, také profesor, na něj někde z přítmí volá: „Co tam děláš vole, bude tě bolet za krkem!“ „Já budu sledovat zrno filmu,“ zněla slušná odpověď. Film byl prý o lhostejnosti a všechny školy ČSSR na něj musely povinně jít, protože pan president kdesi utrousil, že by ho každý mladý člověk měl vidět.

Na čtvrté fotografii vidíte trio Hana, Irča a Eva, Lenka prý fotila.

 

Hana s Irčou na okurkové pouti v Chrudimi. Dívky z Pardubic přivezly při nějaké příležitosti perníky pro celou třídu. Byly zabalené v celofánu a jeden student si nepochutnal, zapomněl perník v lavici na oddělení architektury.

Na školním dvoře — opět se vyřádil někdo z fotky — možná to byla Dana Vitásková.

Lenka, Kateřina a Lubošek Kopčov. Mnozí ho znali, krásně uměl hrát na kytaru a zpívat. Ve filmovém klubu šel tehdy Absolvent s Dustinem Hoffmanem, odkud pocházely hity jako Mrs. Robinson, Sound of Silence a Scarborough Fair. Lenka má i sestru, vzala ji s sebou párkrát do tanečních, ale tohle není ona, to je Katka.

Irča, Tamara a kamarád Jiří Rákosník, kterého mnozí znali. Byl to dobrý kamarád od J. Korotvičky ze čtvrťáku. Fotka je pořízená u dívčího internátu na Mozartově ulici. Jistá vychovatelka se jmenovala Kabourková, říkalo se jí Kobra a ještě jiné věci se o ní říkaly…

 

Portrét s perličkovou čelenkou je jedna z fotek, kterou pořídil některý ze starších spolužáků z oddělení fotografie. Irča: „Nevím jestli to byl Vejtasa nebo Kotouček, fotografie s kytarou to je ze stejného dne, ale myslím u Tomáška (kostela) a myslím, že autorem fotografie od kostela na Jezuitské ulici je také Dana.“ První tři fotky jsou zjevně aranžované, to byla velká móda tehdy — aranžovat fotografie. O statistky a statisty nebyla nikdy nouze. Při přípravě putovní výstavy o boji proti alkoholismu, na které se podíleli pedagogové i studenti, nestačili dobrovolným uchazečům na oddělení fotografie otevírat dveře.

Irča před výstavištěm. Čekala na někoho a kolemjdoucí fotograf ji chtěl mermomocí vyfotit. Když jí pak poslal fotku, bylo jasné, proč se tak vnucoval. Plakátu si prý všimla až na fotce. Zdařilá mystifikace, tahle fotka visela na školní chodbě a nejméně jeden člověk si dalších třicet let myslel, že plakát dělala Irča.

Nakonec Korotvička Jiří.