[Home] Zpět na první stránku

 

JAK JSME CHOVALI AKVARIJNÍ RYBIČKY

 

Jednou, takhle k půlnoci, přišel Jarka domů v povznesené náladě.

„Bohouši vstávej, probuď se člověče! Koukej, co jsem ti přines!“

Otevřu oči a těsně u obličeje na mě ze sklenice (0,7 litru) od okurek civí velkým okem dvě akvarijní rybky.

„Dej pokoj a zhasni opilče, chceš, aby nám sem naletěli komáři?“

„Copak ty nemáš radost? Budeme mít přece akvárium!“

„A kdo se o něj bude starat?“

„Když ty nechceš, já se budu o akvárium starat sám, já mám rád přírodu. Co jim dám jenom najíst, chudinkám, určitě mají hlad.“

Jarka se potácí po pokoji, sáhodlouze medituje o své lásce k přírodě, šmejdí a lomozí tak dlouho, až najde půlku starého rohlíku, který začne velkoryse drobit do sklenice s rybami.

„Prosím tě nech toho a jdi konečně spát, tolik rohlíku nesežerou ani za sto let.“

Ráno je voda bílá, hustá, rybky v ní sotva plavou, musím ji vyměnit, jinak poledne nedožijí. Nejprve vyházím do záchodu rozmočený rohlík, v kuchyni je staré litinové umyvadlo, tam přecedím rybky skrz prsty, podržím je v mírně sevřené dlani, rychle vypláchnu sklenici, rybky vhodím zpět a pomaloučku napouštím čistou vodou. To se mi ulevilo. Vracím se do pokoje, sklenici stavím na stůl. Jarka se právě probouzí, jeho zrak ulpí na sklenici s rybami.

„Bohouši, prosím tě, dones mi napít čerstvé, studené vody, mám hroznou žízeň.“

„Tak vstaň a jdi se napít, stejně musíš do školy.“

„Jak vstanu... mně je špatně, dnes do školy raději nepudu.“

„Ty jsi včera vypadal, kdyby tě tak viděla paní Boučková, ta by ti dala kázání,“ napodobuji třaslavý hlas bytné, „kde jste to jen byl, v jaké společnosti jste se pohyboval?“

„Ty máš nejmíň co mluvit,“ kontruje Jarka, „posledně, když jsi přišel namazanej, jsem jí musel navykládat romantickou historku, že ses nešťastně zamiloval, jinak by ti dala vejpověď. Tak už mi konečně přines něco k pití!“

Podávám Jarkovi sklenici s rybami. Jarka po ní dychtivě vztáhne ruku, v poslední chvíli ho zarazím, on by snad ryby vypil. Nadzvednu sklenici proti světlu. Vytřeští oči.

„Kde jsi vzal ty ryby?“

„Hádej.“

„A jak mají čistou vodu… Bohouši, kdybys věděl, jakou já mám žízeň.“

Od onoho dne, jako na povel, nám začínají všechny návštěvy nosit sušené perloočky, sáček za korunu čtyřicet. Přemítáme, kdo perloočky organizuje a nostalgicky vzpomínáme na éru voyerismu. Tehdy se vžilo, že návštěvníci přinášeli tu sáček kávy, tu tabulku čokolády, ano, i nejednu lahvinku alkoholu jsme společně vyprázdnili. Úlitby přestaly, když se v okně švarné nájemnice odnaproti objevily rolety.

S rybami vstoupily do našeho bezstarostného studentského života povinnosti. Nepříjemné povinnosti. Problém je v tom, že rybky jsou příliš malé, jsou jen dvě, a krmiva je příliš mnoho. Abychom eliminovali koberec perlooček, který plave na hladině, zabraňuje rybkám v přístupu kyslíku, zahnívá a nelibě páchne, pořídili jsme jim nové akvárium — čtyřlitrovou sklenici od okurek. Ani to nepomáhá, jeden z častých návštěvníků, Hamerník, vysype v nestřeženém okamžiku, když se nikdo nedívá, rybám nejen sáček svůj, ale i ostatní sáčky, které najde na stole.

Nedalo se nic dělat, krmení jsme zakázali. Nyní je Jarka ve svém živlu. Nechá rybky řádně vyhladovět, pak vezme sáček a po malých špetičkách přikrmuje. Rybky radostně sbírají potravu. Nabádám Jarku, aby při krmení ťukal tužkou do stolu. Rybky si vytvoří podmíněný reflex a na každé ťuknutí pak začnou rejdit při hladině a shánět se po potravě. To bude drezůra! Nebyla.

Jednoho dne přijdu domů, v pokoji něco chybí, co to jen může být?

„Kde jsou ryby?“

„Chcíply Bohouši, vylil jsem je do záchodu. Ta bestie Hamerník jim včera nalil do akvária štamprli slivovice.“

 

B. Koňařík