[Home] Zpět na první stránku

 

MĚKNUTÍ KOSTÍ

Povídka ze starých časů, napsal Franz Schlosser

 

Vlastně k ničemu nemuselo dojít, kdyby K. neobjevil v zastrčeném antikvariátu onen svázaný ročník. Jeho cena byla nepatrná, noviny však byly svázány v plném, neořezaném formátu, což znamenalo, že se mu nevejdou do aktovky, posléze ani do knihovny. Rozhodnutí, zda koupit nebo nekoupit zatím odložil, nasadil si brýle a pročítal hřbety v regálech v naději, že objeví něco skladnějšího, stejně zajímavého.

Ke svázanému ročníku měl nostalgický vztah — redigovaly jej a přispívaly do něj osobnosti, které v době přechodného uvolnění totalitní moci dokázaly strhnout svým idealismem většinu národa. Stěžejní články, fotografie i karikatury znal téměř zpaměti, kompletní sadu čísel vlastnil, než mu jej zabavily bezpečnostní pátrací oddíly, jeho otec.

V regálech nic pozoruhodného nenašel. Za pestrobarevnými vazbami a přebaly se skrývaly tituly, vyznačující se absencí sebemenšího náznaku samostatného myšlení. Monopolní nakladatelství, která knihy vydávala ve statisícových nákladech, úzkostlivě dbala, aby se neodchýlila od oficiálních doktrín a K. se brzy vrátil k odloženému svazku. Důkladně jej prolistoval, zda neobsahuje lístek nebo poznámku, která by naznačovala, odkud a jakými cestami se mohl dostat do obchodní sítě. Nenašel nic, jen na předsádce, kde bývají vylepena ex libris, objevil razítko ústavní knihovny.

„Vybral jste si?“, vyrušil jej hlas antikváře.

Antikváře si K. pamatoval z dob studií. Jeho obchod tehdy sídlil v rušné pěší zóně blízko středu města, po přestěhování postupně mizely zahraniční publikace, staré tisky i náboženská literatura, nakonec se vytratili i zákazníci. Chování antikváře bylo stále stejné, K. se pousmál při vzpomínce, jak jej vždy doprovázel úzkostlivým pohledem, když objevil nějakou úmyslně zastrčenou, hodnotnou publikaci. I tentokrát se antikvářova tvář rozjasnila teprve tehdy, když K. uložil časopis zpět na provizorní polici (do regálu by se nevešel) pod stolem. Po cestě domů se rozhodl, že se ještě téže noci vypraví do ústavní knihovny.

O deváté večer, byla již tma, se vydal na cestu. Oblekl si manšestrové sako, nasadil baretku a ze sklepa vytáhl jízdní kolo, na jehož řídítka pověsil aktovku se svačinou a termoskou kávy. Projel ztemnělými ulicemi na druhý konec města, kde začínala průmyslová zóna, u žádného ze závodů však nezastavil, minul osvětlené vrátnice a za městem odbočil do polí. Na polní cestě vypnul dynamo, seskočil z kola a zamířil k osamělému stohu. Kolo s aktovkou ukryl mezi balíky slámy, vyšplhal na vrchol, důkladně se rozhlédl po okolí, zamával křídly a vzlétl.

Střechu knihovny, vyčnívající nad komplex ústavních budov, našel snadno. Tvořila ji zdálky viditelná tmavá plocha, krytá dehtovanou lepenkou se čtyřmi, do kříže ústícími světlíky. Vyklápěcí okna světlíků byla zevnitř zajištěna petlicemi, avšak kovové rámy a zkorodované závěsy se rozpadaly při každém silnějším náporu. K. bez velkého úsilí vysadil okno, které se mu zdálo nejpříhodnější a opatrně se protáhl dovnitř — knihy a časopisy, které ho zajímaly nejvíc, byly uloženy přímo na polici pod ním.

Několik svazků vynesl na střechu a při baterce se začetl do jejich obsahu. Doba, kdy byly vydávány, se vyznačovala zvláštními poměry. Stále ještě fungovala cenzura a hranice mezi povoleným, tolerovaným a zakázaným se měnila podle momentální politické situace. Čtenáři se tuto hranici rychle naučili rozeznávat a vyhledávali vše, co vyjadřovalo skrytý nesouhlas, ironii nebo narážku. Stačilo, aby se rozšířilo, že některý spisovatel je nekonformní nebo kritický a jeho popularita rázem vzrostla.

Baterie v baterce začínaly slábnout a K. si uvědomil, že knihy a časopisy jsou příliš těžké, než aby je mohl vzít s sebou. Spustit je na nádvoří také nešlo, dříve nebo později by je objevily hlídky, které v pravidelných intervalech procházely areálem. Ani doma nebylo bezpečno, v kuchyni měl namontováno odposlouchávací zařízení, které zdědil po otci, takže většina z toho, co bylo neopatrně vyřčeno, byla doprovázena odpovídajícími opatřeními na druhé straně. Poté, co byl přinucen změnit zaměstnání, zájem pátracích oddílů sice polevil, nicméně věděl, že jeden ze sousedů jej neustále sleduje a podává pravidelná hlášení na příslušná místa — objemný svazek by mu jistě neušel. Při těchto úvahách K. namontoval zpět uvolněné okno a odletěl s prázdnou. Domů se vrátil krátce před svítáním.

Interiér knihovny ústavu, kam se vypravil druhého dne, představovala okrouhlá dvorana se studijními stoly rozmístěnými v přízemí a třemi patry galerií s knižními regály po obvodu. Poslední patro bylo nepřístupné, pomocné žebříky a schůdky byly rozviklané, zaprášené, všechna schodiště k ochozu byla uzavřena řetízky s cedulkami: VYHLEDÁVÁNÍ V HORNÍCH REGÁLECH POUZE NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ! Při pohledu na vrstvy prachu pokrývající poslední schodiště a ochozy K. zalitoval, že nevyužil nočního výletu a nejcennější poklady nechal na místě. Kdyby se mu podařilo bezpečně je odnést a ukrýt, nikomu by nechyběly.

Od poslední návštěvy ústavu se mnohé změnilo. Zmizely plakáty k odhalování a likvidaci nepřátel, bojovná a militaristická hesla byla vystřídána výzvami k otevřenému vyjadřování názorů a zaujímání stanovisek k aktuální politické situaci. Výzvy však byly koncipovány dvojsmyslně, mezi řádky bylo cítit skrytou vyhrůžku: „Však my se podíváme, jak budete otevřeně vyjadřovat názory a zaujímat stanoviska k aktuální politické situaci!“

Provoz ve studijním sále knihovny na něj neudělal dobrý dojem. Panoval zde jakýsi nepřirozený chvat, černé pláště knihovníků připomínaly pláště zřízenců pohřební služby a u stolku při vchodu drželi, spolu s civilním příslušníkem bezpečnostních oddílů, službu dva dobrovolníci z řad obyvatelstva. Studenti se chovali ukázněně a organizovaně, nebyly mezi nimi žádné výrazné osobnosti, které by „vyčnívaly“ nebo jinak převyšovaly průměr. Všichni byli spolehlivě prověřeni a pocházeli z rodin, které se bezvýhradně ztotožňovaly s politikou vládnoucí garnitury. Tato kompaktní a navenek nevýrazná masa, která mechanicky skrývala svoje skutečné názory, představovala činitel, jehož významu si byly vědomy jen ty nejinformovanější mocenské složky. Ve vynucené disciplíně a niterném odmítání všeho formálního se skrýval potenciál, kterým bylo možno v příhodném okamžiku manipulovat příhodným směrem.

V každém ze čtyř křídel, ústících do dvorany, se po obou stranách nacházela řada dveří zasedacích místností a kanceláří s dokořán otevřenými dveřmi, K. vešel do jedné z nich. Místnost byla vybavena „v novém stylu“, byla světle vymalována, mohutné mahagonové kusy nábytku nahradila elegantní sedací souprava, zmizely i těžké, rudé závěsy a realistické portréty úderníků vystřídaly realistické krajinky, zlacené busty partajních koryfejů a státníků nahradily žánrové porcelánové a keramické sošky.

Kancelář, do které vešel, si K. nevybral náhodou. Podle jmenovky v ní sídlil pedagog, kterého znal z dob studií. Jeho přesnou funkci ani konkrétní pracovní náplň nikdo neznal, byl však všeobecně respektován, říkalo se mu Zástupce. Velmi dbal na svůj vzhled, rád se dobře a reprezentativně oblékal, vlasy měl přibarveny, a i když jeho napudrovaná tvář vzbuzovala u studentek veselí, stále to byl brilantní řečník a pohotový diskutér, který dokázal přitažlivě podávat nezávažná a dogmatická témata a přitáhnout k nim zájem posluchačů.

Kromě Zástupce byl v kanceláři ještě stařičký profesor (důchodce) o berlích a tajemník. Zástupce s tajemníkem o něčem tiše hovořili, profesor postával u dveří a čekal až bude osloven. Jakmile K. napřáhl ruku, aby se Zástupcem pozdravil, stalo se něco neočekávaného.

„Evžene!,“ zvolal s předstíranou srdečností profesor, upustil berle a padl nic netušícímu Zástupci do náruče. Tomu bylo profesorovo objetí zjevně nepříjemné, neměl však jinou možnost, než jej přidržet. Tajemník, místo aby mu pomohl, předstíral telefonování a dělal, že nevidí. K. v rozpacích pozdravil a měl se k odchodu.

„Přijďte v sobotu na náš maškarní studentský majáles,“ volal za ním Zástupce, odstrkuje profesora, „jistě tam budou i kolegové z vašeho ročníku, podebatujeme a zavzpomínáme na staré časy!“

Studentský maškarní ples byl pojmenován po oficiálně neužívaném, avšak po generace tradovaném názvu školy z období první republiky. Byl to paradox, protože ulice, kde se majáles odbýval, se honosila jménem zakladatele ideologického hnutí, které bylo s prvorepublikovým uspořádáním v příkrém rozporu. Schodiště a vchod do sálu byly vyzdobeny chvojím, recesními kresbami a kašírovanými figurínami. Uvnitř hrála hudba, pootevřenými dveřmi bylo možno spatřit několik tanečních dvojic (studenti ani absolventi mezi nimi nebyli) a u baru, hned naproti vchodu se usmíval se sklenkou v ruce zástupce, vedle něj postával rozpačitý profesor.

Při vstupu do foyer hudba neočekávaně zesílila, současně zaskřípěly venku brzdy a dovnitř vběhla dvojice zdravotníků s nosítky ze zelené plachtoviny. K., který uskočil, aby uvolnil místo, mimoděk zavrávoral.

„Ale vy se potácíte, mladý muži,“ zvolal jeden ze sanitářů, upustil nosítka a pevně sevřel jeho předloktí, „snad netrpíte měknutím kostí?!“

Nyní pustil nosítka i druhý sanitář a K. překvapeně sledoval, jak vytahuje z náprsní kapsy injekční stříkačku na jedno použití a nasazuje na ni jehlu. Pohlédl na profesora a ke svému zděšení zjistil, že jeho rty nehlasně, avšak výrazně artikulují: „Rychle pryč!“

Bylo třeba jednat. Ještě, než se k němu stačil přiblížit muž se stříkačkou, K. nasadil autoritativní výraz a gestem nesnesoucím odporu pohodil hlavou směrem k baru. Sanitáři (teprve nyní si K. všiml, že pod jejich bílými plášti se rýsují uniformy bezpečnostních oddílů) znejistěli a ohlédli se, jakoby odtud očekávali nějaké pokyny.

Chvilka nepozornosti stačila. K. se vytrhl bližšímu příslušníkovi, prudce jej odstrčil a než se dvojice stačila vzpamatovat, vyběhl na ulici.

Na schodišti se jej pokusila zadržet jiná dvojice. Muži měli v rukou řemeny a provazy a jejich nosítka se podobala těm, která se používají v nemocnicích k převážení zemřelých, horní příklopné víko bylo opatřeno petlicí s visacím zámkem.

Když se ani druhé dvojici nepodařilo prchajícího zastavit, ozval se hvizd píšťalky a z okolostojících dodávek se vyrojili uniformovaní i neuniformovaní pátrači, současně se dala do pohybu i kolona požárníků, která dosud nečinně parkovala za rohem. Vozy s vysunovacími žebříky byly naleštěné a nazdobené, jako by se měly účastnit slavnostního průvodu.

Kdyby pátrací a požární oddíly postupovaly koordinovaně, K. by jim stěží unikl, takto se jednotky promíchaly a z pronásledování stala groteskní honička.

„Občané a občanky,“ vyvolával tlampačem požárník ve slavnostní uniformě, stojící nonšalantně s rukou v bok na korbě starobylé stříkačky, „zachovejte klid a rozvahu, uvolněte jízdní dráhu a rozejděte se do svých domovů!“

Nastal chaos. Na opakované výzvy ke klidu a rozvaze se začala vozovka a chodníky po obou stranách plnit zvědavci. Ti starší pozorovali dění s viditelnými obavami; střední generace se tvářila neutrálně; nejmenší děti sledovaly nezvyklý ruch s rozzářenýma očima, jakoby se chtěly vmísit mezi dospělé a zúčastnit se jejich nepochopitelného, rozverného reje; nejuvědomělejší občané počali vyvěšovat vlaječky spřátelených států a nafukovat balónky v národních barvách. Zmatek se ještě zvýšil, když z postranní ulice vypochodoval průvod s transparenty a obrovitými portréty státníků a čelo příčně zablokovali dobrovolní aktivisté s páskami na rukávech, vlekoucí dvanáctimetrový žebřík. Kolona se zastavila.

K. přišlo zdržení vhod. Měl sice mírný náskok, ten však stačil jen k tomu, aby se mohl pořádně rozběhnout. Křídla mu v běhu spíše překážela, podařilo se mu několik nízkých vzletů, avšak nedokázal nabrat potřebou výšku. Nejhorší bylo, že po každém neúspěšném pokusu cítil, jak mu ubývají síly.

Zachránilo jej elektrické vedení, natažené provizorně mezi dvěma nedokončenými činžáky. Naposled se rozběhl, odrazil pevně se zachytil izolovaného kabelu. Kabel se ještě více prověsil, K. toho využil, několikrát se zhoupl, poslední zhoupnutí jej vyneslo vzhůru, zamával křídly a nemotorným, vrávoravým letem vystoupal na střechu nejvyšší panelové novostavby.

Vztyčené ruce pronásledovatelů poklesly. Bezradný dav chvíli vzrušeně diskutoval, avšak netrvalo dlouho a iniciativu převzal obézní, energický třicátník v šedém, civilním obleku. Nařídil požárníkům stáhnout (aby mohli projet pod kabelem) vysunuté žebříky, poté rozdělil přítomné do hlídek a vyslal je k obsazení domovních vchodů a přístupů k lešením.

K. mezitím bezpečně přistál na střeše novostavby a vyčerpán, fyzicky i psychicky, usedl na rozestavěnou zídku výtahové strojovny. Když se uklidnil, vstal, protáhl se, předpažil a udělal několik svižných dřepů a výskoků a poklusem na místě se snažil uvolnit ztuhlé svalstvo. Teprve, když se otevřel poklop a ze střešního vlezu se vysoukal první pronásledovatel, otočil se a pozpátku, nespouštěje jej z očí, ustoupil opatrně až na samý okraj střechy, odrazil se a klidným, rovnoměrným letem zamířil k lesům za městem.