[Home] Zpět na první stránku

 

JAK JSME S JARKOU DRÁTKOVALI PARKETY

Bohouš Koňařík

 

Přespolní studenti Šuřky a konzervatoře, co nemohli denně dojíždět do Brna, byli v 70. letech ubytováváni v internátu na Cihlářské ulici. Ten měl pobočku v Zastávce u Brna, kam se házeli ti, pro které na Cihlářské nevyšlo místo. Nevím, podle jakého klíče, ale z našeho ročníku jsem se na Zastávku dostal ze Šuřky já a pak Honza Kolář z fotky, z konzervatoře dalších, asi pět studentů. Jména si už nevzpomínám, jenom vím, že mezi nimi byl Oldřich Kaiser a pak ještě jeden hornista z Horního Jelení, říkejme mu Jarka J. S Jarkou jsme se spřátelili a asi po půl roce, bylo to v zimě, jsme ze Zastávky emigrovali do Brna, kde jsme si našli podnájem.

 

 

Na leteckém snímku je dům, kde jsme poprvé bydleli, označen bílou šipkou, červenou šipkou je označený další orientační bod, restaurace U Kaštanů na Merhautové, modrá linka znázorňuje průběh Černopolní ulice, slavná vila Tugendhat leží až za horním okrajem snímku. Měli jsme pronajatou rohovou místnost v prvním poschodí, pod kterou byly nevytápěné prostory, asi sklady nebo garáže, ani okolní místnosti nebyly v zimě vytápěné. Zbytek bytu majitelka využívala pouze v létě, v zimě bydlela u syna. Věděla proč — po příjezdu z domova jsme v neděli večer naměřili v pokoji 3 stupně Celsia. Usilovným vytápěním jsme dosáhli v pondělí večer 8, v úterý 12, ve středu 16, ve čtvrtek 18 stupňů, v pátek jsme raději odjížděli rovnou ze školy domů.

Za podnájem jsme platili 150 Kčs měsíčně + elektřinu + uhlí. Bylo to na tehdejší dobu drahé bydlení, rozpočet s uhlím vycházel na 400 Kčs měsíčně, za podnájem s ústředním topením se běžně platily dvě až čtyři stovky. Na Černopolní jsme vydrželi do června příštího roku a po prázdninách jsme se nastěhovali do nového podnájmu na Jaselské ulici ve středu města, nedaleko Červeného kostela.

 

 

Dům na Jaselské bych dnes nepoznal, současnou podobu vyfotografovala v prosinci 2005 O. Stojanová. V době, kdy jsme tam bydleli, byl celý oprýskaný a zanedbaný, my s Jarkou jsme obývali pokoj se dvěma okny, v posledním patře vlevo. Za podnájem jsme platili 115 Kčs + elektřinu + uhlí, kterého jsme spálili neuvěřitelně málo — pouhou pětilitrovou plechovku od marmelády denně. Topili jsme malými litinovými kamínky značky „Vincek“, jejichž kouřovod nevedl přímo do komína, ale do kachlového výměníku, který se přes den absorboval, a v noci vydával teplo.

Nevím, kdo z nás dvou dostal ten budovatelský záchvat, že bychom mohli v pokoji o rozloze menšího zámeckého sálu, kde jsme hrávali fotbal o šesti hráčích, udělat generální úklid, spojený s drátkováním parket a mytím oken.

Parkety byly historických tvarů — úhlopříčně dělené čtverce, zhruba 70x70cm. Jak byly staré, tak byly také špinavé. Kromě parket nám nejvíc dala zabrat okna. Už samotný prostor mezi dvojitými rámy byl obrovský — téměř by se mezi nimi dalo bydlet, žaluzie byly zhotoveny z latí, které se dnes používají na výrobu podlahových krytin.

 

 

Co nás nejvíc zdrželo, byly válečné noviny, které nám na čištění oken přidělila paní bytná. Já četl jsem úplně všechno — programy v kinech, sportovní zprávy i černou kroniku válečného ražení. Na název jednoho článku si pamatuji zvlášť dobře, jmenoval se „Defraudant Koňařík“. Z politických zpráv mě zaujal seriál „Osvoboditel Duceho“, o válečném zločinci, tehdy ovšem hrdinovi, Ottovi Skorzeny, který „vysvobodil“ Benita Mussoliniho z internace v Alpách. Sturmbannführer Otto Skorzeny později neblaze proslul vyhlazením Ploštiny; Ladislav Mňačko o tom napsal knihu „Smrť sa volá Engelchen“.

Dva nebo tři týdny jsem se prokousával zaváděním protektorátních zákonů, četl štvavé rasistické články českých redaktorů, a ovšem také články o odsouzení těch samých redaktorů po osvobození. Našel jsem i článek o jistém Otřísalovi — slepci, který pracoval za osvobozovacích bojů obětavě na telefonní ústředně. Byl to manžel Rosiny, sestry mojí babičky z Lidečka. Otřísalovi bydleli v Brně, na Kraví hoře.

Jiný historický pramen jsme objevili při klepání matrací. Předchozí podnájemníci, vesměs studenti lékařské fakulty, měli ve zvyku zapisovat si jména slečen i s příslušnými statistickými údaji na prostřední pelest manželských postelí. Nejstarší údaje byly psány inkoustovou tužkou, nejnovější propiskou, někteří podnájemníci vystačili s prostými zářezy.

Přes všechny překážky, krok za krokem a s přiměřenými přestávkami, jsme nakonec úklid dokončili. Všechno vonělo čistotou a pastou na parkety, převlékli jsme i peřiny, shodili pracovní šaty, důkladně vyvětrali a rozhodli se rychle zatopit.

Jarka vypůjčil od bytné petrolej, nalil asi půl pohárku od hořčice do papíru, na to jsme naskládali dříví a uhlí. Škrtl jsem sirkou, ještě slyším, jak Jarka povídá: „Bohouši, nedávej tu hlavu ke kamnům tak blí…“ než dořekl „zko“, ozvalo se mohutné „Huh-puf“, z kamen vyšlehla ohnivá koule, která mi ožehla obočí, řasy i vlasy. Dál už jsme jen bezmocně sledovali, jak z roury u vstupu do komína vystupuje mohutný oblak sazí a dýmu a nezadržitelně se rozprostírá po celé místnosti. Rezignovaně jsme se odebrali do Akademické kavárny.

Příhodu s čištěním parket, paní bytnou i vzpomínky na neobvyklé vybavení bytu jsem použil ve scénáři a návrhu scény divadelní hry „Postrach Longfieldu“. Hru hrály, a na přípravě scény se podílely děti z kostela Českobratrské církve evangelické v Přerově, o vánocích roku 2002.

 

 

Některé scény jsou inspirovány vybavením bytu na Jaselské. Paní Pottsová ze scénáře, včetně způsobu mluvy, je zase naše paní bytná, říkejme jí paní Boučková.

V době, kdy jsme se do privátu stěhovali jí bylo 92 let, obývala pokoj s oknem do dvora. Její pokoj byl stejně historicky zařízený, jako náš, nejpozoruhodnější bylo osvětlení — uprostřed místnosti visel od stropu drát s krásnou, secesní porcelánovou objímkou se zabudovaným vypínačem, ve které byla našroubována žárovka neobvyklého, podlouhlého tvaru, bez stínidla. Musela to být hodně stará žárovka, její vlákno bylo taženo několikrát nahoru a dolů, měla výkon 10, nanejvýš 15 wattů. Paní Boučková si při čtení také neustále stěžovala, že „tyhle elektrické svíčky bodají do očí a ona nemůže dlouho čísti.“

 

 

Paní bytná mluvila neobyčejně spisovně, s českým přízvukem a každou větu několikrát opakovala, protože dbala, aby všichni správně pochopili, co chce sdělit. To se málem stalo osudným Jarkovi, který si jednou přivedl na privát slečnu. Ráno zaspali, bytná už svítila, jak proklouznout přes její pokoj? Jarka zabalil slečnu do peřiny, že jde jako větrat na balkónek, co byl z druhé strany, peřiny. Při průchodu pokojem se rozvinul následující dialog.

„Dobré ráno paní Boučková.“

„Dobré ráno Jaroušku, jak jste se vyspal?“

„Dobře jsem se vyspal, paní Boučková, jdu větrat peřiny.“

„Tak, tak. Jdete větrat peřiny, Jaroušku?“

„Ano, paní Boučková, jdu větrat peřiny.“

„Tak vy jdete větrat peřiny, Jaroušku, jak jste se vyspal?“

„Dobře, tak já jdu větrat ty peřiny, paní Boučková.“

„Jen jděte, jděte, Jaroušku...“

Dialog neměl konce. Jarka byl sice atletické postavy, ale slečna byla o dobrou hlavu vyšší, pořád měl strach, aby jí někde nevyčouhla z peřiny noha. Nakonec šťastně proklouzli. Když mi příhodu vyprávěl, běhal mi mráz po zádech, co se mohlo přihodit, kdyby se bytná rozhodla otevírat mu všechny dveře až k balkónu. Snad by ji musel vyhodit, i s peřinou, z balkónu.

Vybavení domu i bytu mělo impozantní rozměry, samotný klíč od domovních dveří měřil dobrých 20 centimetrů, nosil jsem ho v aktovce, ve zvláštní přihrádce. Klíč od bytu byl o málo menší, nejmenší byl klíč od obřího visacího zámku ze sklepa, ten měřil 7 centimetrů. Jarka nosil totožnou soupravu, na konzervatoři šla proto jedna řeč, že bydlíme v trezoru.

Jednou nám Laďka, ona byla dobrá vypravěčka, v odborném navrhování líčila veselé příhody, které kdosi z fotky vyprávěl v Segecu u piva. Zprvu jsem nedával pozor, až později jsem si začal uvědomovat, že vypráví o Jarkovi a o mně. Laďka uváděla překvapivé detaily, včetně popisu domu, šlapacího harmonia v pokoji, popisu bytné a jejího vánočního stromku, který mívala nazdobený až do května.

Začal jsem se opatrně vyptávat, pak jsem Laďce sdělil, že na Jaselské 3 nikdo z fotky nebydlí. Nevěřila mi, prý takové příběhy by si nikdo nedokázal vymyslet. K Laďce se připojila Jarmila, která vyrukovala s teorií, že v našem domě bydlí patrně dvojí šuřáci, my a ještě jiní šuřáci, z fotky. Jako protidůkaz jsem vytasil klíč od domovních dveří, ale dál jsem se svým přesvědčováním nešel, aby se Laďka s Jarmilou náhodou nezačaly vyptávat, protože některé historky byly dost choulostivé.

V globále měl vypravěč z fotky pravdu, nepřesnosti se týkaly jedině oněch taktně zamlčených, choulostivých podrobností. Jméno hospodáře ze Segecu si nevzpomenu, vím, že nosil vousy, ale kdo na fotce je tenkrát nenosil? Historky o bydlení na Jaselské kolovaly po Brně dlouho, některé z nich, právě ty nejchoulostivější, mi vyprávěl Tomáš Rossi z malby, ještě po čtyřech letech na vojně v Táboře.