[Home] Zpět na první stránku

 

JAK JSME LYŽOVALI V TATRÁCH

Irča Bartošová, Bohouš Koňařík

 

Tahle vzpomínka vyšla na našich webkách poprvé v roce 2005. Její otištění iniciovala Irča, která v úvodu krátce vystoupila proti rozšířené fámě, že... však si to určitě přečtete. Irča zároveň poslala skvostné pochvalné uznání s grafologicky cenným podpisem vedoucího tábora — teda tomu bych neplnoleté pionýry a pionýrky určitě nesvěřil.

 

 

„Byla jsem na návštěvě u Jarmily, mluvily jsme o všem možném. Narazily jsme i na to, proč jsme s Hankou na začátku třetího ročníku musely na rok odejít ze školy. Jarmila byla zcela mimo skutečnost. Dost mě to udivilo, a říkala jsem si, co když si to myslí i ostatní? Ví vůbec někdo, kde je pravda? To by mohla být otázka do soutěže. Ve skutečnosti to bylo tak, že jsme s Hankou chodily na brigádu na výstaviště a tudíž za školu v domnění, že pan vedoucí z výstaviště nám to s Najmrem domluvil, jak slíbil. Vykašlal se na to a my musely být potrestané, prý pro výstrahu ostatním, jak tvrdil Autrata. Jarmila si myslela, že nás vyrazili kvůli pijatyce ve vlaku do Tater. Tak s tím jsme neměly nic společného, dokonce jsme seděly i v jiném vagónu. Případné dotazy kolem této aférky ráda sdělím, Hanka není určitě proti. Tak hezký víkend. Irča.“

 

 

Výcvikový lyžařský kurz jsme absolvovali ve vesnici Nižná (opravte mě, jestli se jmenovala Vyšná) Boca. Rázovitá dědina plná dřevěných chalup, pokrytých tím nejlevnějším plechem, co se tenkrát dal sehnat, natřeným suříkovou barvou. Zrovna se stříhaly ovce a kácelo dřevo. Jedle zbavené kůry vytvářely charakteristickou fialově-žlutou kombinaci, kterou se mnozí pokoušeli barevně zachytit. Pavel měl s sebou dokonce ručně třenou čínskou tuš a temperu ředil originál vaječným žloutkem se zrnkem kafru, aby se mu nekazila. Marcela V. na to šla jinak. Vzala obyčejný nelinkovaný sešit A5 (tzv. početník) a modrou propiskou v něm načmárala při cestě vlakem zpět (Marcelo oprav mě, jestli to bylo těsně před vyučováním) několik kreseb stylem — v prvním plánu borová ratolístka, v druhém plánu kopce, v třetím srázy. Profesor Sedlařík se na její kresby nemohl vynadívat, když mu je po návratu prezentovala.

 

 

Třetího dne, kdy se nelyžovalo, aby se nikdo nezranil, se vymýšlely závodivé hry a soutěže. Pedagogický dozor prokázal svoje mimořádné schopnosti a nadání — rozděleni na dvě družstva, dokázali vkleče vypít sklenku alkoholu, která stála před nimi na zemi, bez pomocí rukou. Nejsoutěživější typ, který však těžce snáší prohry, se vymlouvá, že to bylo na vylomení zubů. Coufal, který je s ním v jednom družstvu ho utěšuje. Bere ho kolem ramen a volá: „Evžene — stříbrná!“

 

 

O kulturní život bylo na chatě postaráno gramofonovým automatem. Zábava to byla poněkud jednotvárná, protože Dáša s Jarmilou a Kadečkou si pouštěly neustále a střídavě, každá jednu a tutéž písničku. Nádhernou s Pavlem Novákem si pouštěla Kadečka. Dáša nám vyhrávala asi tak sedmkrát za večer Ústa dívky Dáši se Spáleným a Jarmila nás každou chvíli oblažovala Fanfánem Tulipánem. Text Fanfána si člověk musel zapamatovat, i kdyby ho slyšel jedinkrát v životě: „Snad se Fanfáne, ještě potkáme, snad tě čas neodvál. Mám jen otázku, v kterým bijásku, rveš se pro lásku dál“, dál někde uprostřed: „vzdávala se jeho lichotkám...“

 

Když už jsme byli všichni z neustálého vyhrávání automatu na prášky, dali Pavel s Lubošem (Pavle oprav mě, jestli se jmenovala jinak) dohromady kapelu s názvem Šuřinky, která skvěle improvizovala. Všechny slečny, Kadečka s Danou nejvíc, do toho pištěly, hvízdaly a skandovaly „Šuřinkýýý“.

 

 

Lyžovat se jezdilo někam dál, autobusem. Odehnal v pumpkách a na běžkách vedl družstvo začátečníků, vystrojených pertinaxovými skluznicemi a bambusovými holemi z historických školních zásob. V čele s Táňou jsme pak sjížděli bez bázně a hany šusem nejstrmější kopce, co Táňa objevila. Bundy a vlasy nám vlály a profesor Coufal, jako vedoucí pokročilé skupiny, se nechal zlákat jako první. Po pětiminutovém váhání (po pravdě řečeno, při pohledu dolů zatrnulo i otrnulému) skutečně nakonec, stylem jakéhosi popojíždění a lezení kombinovaného s kutálením, svah zdolal. V jeho šlépějích se vydal Mirek Waleský, ten byl úspěšnější, sjel půlku, pak už se taky jenom kutálel.

 

 

Olina, v pořadí třetí, tolik štěstí neměla. Nějak nám ušlo, jak se dostala nahoru, ale najednou koukám, na svahu srocení, ve sněhu zapíchnutá kolmo lyže, Olina připnutá na lyži, kolmo (oprav mě Olino, jestli to bylo jinak) k lyži... Při cestě vlakem zpět Honza přenášel Olinu s nohou v sádře a Bohouš s Jarmilou se hašteřili o zbylá zavazadla a lyže. Na sjezdovce se vyskytla škola ze Slovenska s dívkami přiměřeného věku a atraktivního vzhledu, takže někteří se do nich zakoukali a ještě léta na to vzpomínali a kdoví, jestli se tenkrát dokonce nekorespondovalo a nejezdilo do Bratislavy.

 

 

Olina nebyla jediná, kdo skončil ve zdravotnickém zařízení. Druhý případ způsobily problémy s životosprávou ve vlaku. Jedno kupé se nám vyprázdnilo v Martině poté, co v rekordním čase vyprázdnilo flašku slivovice. Dva studenti (z béčka) byli posláni šupem zpět domů a jedna studentka (taky z béčka, ti mnoho nesnesli) skončila s otravou alkoholem v místní nemocnici. Dalším otráveným, ovšem jen obrazně, byl profesor Coufal, který dívku doprovázel a při sepisování osobních údajů nevěděl ani jméno.

 

Technická poznámka nakonec. Použité fotografie se nevztahují k tématu, protože na lyžáku nikdo nefotil. Tedy kromě Mirka Prokůpka, ale ten chodil po lesích fotit medvědy, prý některé skutečně vyblejskl.