[Home] Zpět na první stránku

 

PhDr. JIŘÍ HLUŠIČKA / PAMĚTI

 

 

Našemu časopisu se dostalo příležitosti uveřejnit část vzpomínek PhDr. Jiřího Hlušičky (1929), absolventa Šuřky a pozdějšího ředitele Moravské galerie v Brně. Otiskujeme tu část, která popisuje, jak žili a studovali posluchači školy v poválečném období.

Fotografie s komentáři poskytla jeho dcera Táňa Syslová. Píše: „Na titulní fotografii s názvem NA VÝLETĚ je tatínek se svým spolužákem Josefem Dvorským (ten v brejličkách). Níže, na fotografii s názvem NA STARÉ OSADĚ je tatínek se spolužáky, jejichž jména jsem zapomněla, ale jedna, to si pamatuju, je sestřenicí toho druhého. Na poslední fotce NA VYSOČINĚ jsou zleva doprava — Luďka Forstová, Jiří Hlušička, Jarka Skotáková a František Martínek.

Všechny tři fotografie se dají zvětšit kliknutím, objeví-li se další obrazový materiál ze stejného ročníku, rádi jej připojíme.

 

 

Tak se stalo, že jsem jednoho slunečného odpoledne v červnu 1947 vystoupil na hlavním nádraží v Brně z vlaku a ubytoval se v hotelu Evropa na Masarykově třídě. V podvečer jsem se pak věnoval prohlídce města, které neslo ve tváři četné šrámy po bojích (neslo je ostatně ještě donedávna). Školní budova na Husově ulici pod Špilberkem však už z dálky svítila čerstvě opravenou fasádou. Na Šuřce — jak se škole říkalo — jsem nikoho neznal a nikdo neznal mne. O to větší radost mě zaplavila druhého dne po zkouškách. Své jméno jsem si mohl přečíst na vývěsce mezi sedmi, kteří byli přijati na oddělení užité grafiky a malby.

Dva z nich odpadli hned po prvním roce, Ivan Mrázek, můj pozdější spolubydlící, se po dvou letech studia oženil a musel se starat o rodinu, takže jsme nakonec v ročníku na oddělení grafiky zůstali pouze čtyři: přemýšlivý, poněkud introvertní Václav Nývlt z Hradce Králové, s jehož jménem jsem se později setkával v titulcích filmů jako s naším význačným dramaturgem a scénáristou; rozšafný a veskrze praktický Gustáv Erteľ z Bystričky u Martina, jenž se po absolvování školy uchytil jako výtvarný redaktor v bratislavském časopise; a nejmladší z nás, má výborná kamarádka a také výborná kreslířka Táňa Soldátová z Moravského Krumlova, která svůj talent posléze uplatnila jako ilustrátorka knih.

To ale značně předbíhám čas a události. Zatím ještě civím na chodbě školy před příznivým sdělením, aniž tuším, co mě čeká. A nyní zase, po více než šesti desetiletích od toho okamžiku, kdy už vím, že mě čekala čtyři bezstarostná léta, váhám, čemu dát ve svých vzpomínkách přednost. Zda spolužákům, s nimiž jsem se skamarádil, nebo pedagogům školy, jimž vděčím za mnohé: vedoucímu oddělení profesoru Janu Bruknerovi, dílenskému učiteli typografu Antonínu Jerovi nebo ředitelům — odborně fundovanému Zdeňku Junovi či jeho nástupci Oldřichu Bártovi, který nás jako učitel českého jazyka a literatury dovedl strhnout svou výmluvností. Ve výčtu bych mohl pokračovat poukazem na přirozenou autoritu profesora figurálního kreslení malíře Františka Süssera a na přátelství, jež jsem navázal s Dr. Mirkem Večeřou, vyučujícím dějin umění, jakož i připomínkou dalších, kteří defilují před mým zrakem.

Úhrnný obraz oněch let však nemíním rozdrobit líčením detailů ani kusou charakteristikou lidí, k nimž jsem měl tehdy blízko a kteří pro mne něco znamenali. To nejcennější, k čemu se rád vracívám, byl totiž dosud nepoznaný pocit volnosti. Válka, ta tíživá deka, která donedávna ležela na všem, byla ta tam, a my byli mladí a nepochybovali jsme, že všechny cesty máme otevřeny a cíle na dosah. Někteří, které protektorát zpozdil, studium dokončovali, jiní — podobně jako já — přišli na Šuřku až poté, co se vyučili řemeslu. Vyšší věkový průměr měl vliv na jisté uvolnění studijního režimu, jenž se v lecčems blížil zvyklostem spíše vysokoškolským. Převládala výuka odborných předmětů, teoretické či literní předměty — jak se jim s despektem říkalo — se ještě tak vážně nebraly. Jistá uvolněnost, která se později bez problémů neobešla, nebyla však na úkor náročnosti ani pracovních výsledků. Spíše naopak.

Čekalo mne živobytí velmi skromné. Na přilepšenou jsem si z domova do Brna vozil vlastně jen to, čím na mne pamatovali Ondráčkovi, jimž jsem tehdy vděčil za aprovizace vydatnější, než jaké mně mohla nachystat maminka z jejích omezených prostředků. Vedle stipendia jsem byl odkázán na trochu úspor a na výdělek z prázdninových brigád či různých pracovních příležitostí, při nichž jsem se nejraději dával dohromady s Gustávem Erteľem. Ten býval nejen spolehlivým pracovním partnerem, ale též manažerem k pohledání. Dříve, než jsme se vždy pustili do práce, vždy na zadavatele zakázky vyrukoval s věcným dotazem:

„A ako to bude honorované?“

Zvlášť aktivní jsem byl o prázdninách roku 1949. S Fredem Panovským jsme ve školní budově v Protivanově naaranžovali výstavu Horácko buduje a hned nato jsem se s Václavem Nývltem podílel na výtvarném dotvoření nově postaveného učňovského internátu v Letovicích. Vašek namaloval na stěnu vstupního prostoru zátiší se symboly jednotlivých uměleckých oborů a já si z mladické nerozvážnosti troufl realizovat na průčelí novostavby figurální sgrafito se sportovním výjevem. V rozporu se známou zkušeností, že pachatel se vracívá na místo svého činu, jsem už drahnou dobu nenašel odvahu se na hřích svého mládí podívat. Kojím se naopak nadějí, že zub času zapracoval, a sgrafito mezitím opadalo.

 

 

 

Po celé čtyři roky studií na Vyšší škole uměleckého průmyslu, jak se posléze ustálil její název, jsem bydlel v podnájmu v Židenicích. Zprvu na Gajdošově ulici a později poblíž Karáskova náměstí. Tenkrát byly ještě Židenice městskou čtvrtí, v níž plynul život poklidným tempem. Na svých potulkách jsem rád zabrousil do Staré osady — tehdy vskutku staré; cítil jsem se zde jako v minulém století a navíc jako na venkově. Bylo odtud jen na skok do Akátek, na Klajdovku a do lesů, jimiž si Moravský kras podával ruku s předměstskými čtvrtěmi. Dnes to v těch místech nepoznávám. Idylická Stará osada se převtělila v nevábné panelákové sídliště a domek na Gajdošově ulici vzal zasvé při rozšiřování vozovky. Ta se proměnila ve frekventovanou městskou tepnu, kterou by se člověk bál přejít.

Ještě, že mám vzpomínky.

Díky nim mohu poznovu usednout do školní lavice, nebo napnout na rám balící papír, abych byl připraven do hodin figurálního kreslení, v typografické dílně realizovat své návrhy, pokusit se o první suchou jehlu či akvatintu, popřípadě vyrazit do plenéru za malířským motivem — díky nim se mohu zúčastňovat školního dění, prožívat pošetilé lásky a nechat se unášet novými a novými událostmi.

Kreslením jsem býval tehdy posedlý. Má složka s domácími pracemi ve skříni v kabinetu profesora Bruknera se utěšeně plnila, a já netrpělivě očekával učitelovo hodnocení našich výtvarných rozběhů. Novým prostředím a nároky, jež na mne kladlo, jsem byl zaujat natolik, že jsem nevěnoval příliš pozornosti vření ve společnosti, které se časově krylo s prvními měsíci mého pobytu na škole.

Život na škole býval tehdy družný. Vedle již zmíněných spolužáků z mého ročníku se na něm podíleli i někteří z nižších ročníků, hlavně František Martínek, Fred Panovský a Alois Mikulka, který přišel na školu jako patnáctiletý a záhy udivoval vynikajícím kreslířským nadáním. Mezi klukovským „trním“ se dovedly vzdor dívčí jemnosti prosadit nerozlučné přítelkyně Eva Šrámková a Květa Zavadilová, jimž se říkalo Květinky. Docházela mezi nás i Inez Tuschnerová, jíž asi dívčí kolektiv textilního oddělení příliš nevyhovoval; navíc se už tehdy netajila s vyššími výtvarnými ambicemi. Dovedla si na sebe pěkně ušít, my však její vkus kritizovali jako výstřední. O našem tehdejším doktrinářství svědčí to, že jsme jí asi deseticentimetrový rozparek vzadu na její sukni šedé myší barvy vytýkali jako projev výstřednosti a jako projev měšťáckých přežitků.

Na oddělení grafiky jsme se pravidelně scházeli s profesorem Bruknerem k debatním večírkům, během nichž jsme probírali vše možné, od lekcí společenského chování přes aktuální politická témata až samozřejmě k otázkám umění. Na oddělení se pořádaly vánoční dýchánky a ve školní tělocvičně maškarní plesy, jichž se účastnili i bývalí žáci školy. Na kytaru hrával Josef Kadula a dávala se tu vídat i poněkud excentrická Ester Krombachová.

Zvláštní oblibě se těšily zimní pobyty na horách a letní zájezdy. Za tím účelem někteří podnikavci sehnali kdesi vysloužilé nákladní auto a díky součinnosti ochotných rukou a školní stolařské dílny je předělali na výletní autobus; Čuba jsme mu říkali. Dnes by nemohl ze vrat školního dvora ani vyjet. Tenkrát nám vůbec nevadilo, že narychlo sbité dřevěné lavice moc pohodlí nenabízely. Se školníkem Čeloudem za volantem a za doprovodu některých kantorů, kteří stejně jako my ve jménu dobrodružství pohrdali riziky z něho plynoucími, jsme pak v tom dýchavičném vehiklu vyráželi na výpravy po vlastech moravských, ba odvážili jsme se s ním až na Slovensko, do hornatých končin Malé Fatry.

Při těchto podnicích, provázených veselím někdy až nevázaným, zněly moravské a slovenské lidové písně. Většinu z nich jsem neznal, ale rázem si mne, rodilého Východočecha, získaly. Ocitl jsem se v jiném světě, v němž jsem se cítil dobře. Aniž jsem si to uvědomoval, rostlo ve mně rozhodnutí: tady už zůstanu. A to jsem ještě nemohl tušit, že moji vazbu s Brnem zanedlouho utuží svazek ještě daleko pevnější.

Školním létům vděčím rovněž za první hlubší zážitky z vážné hudby. Lépe řečeno, vděčím za ně profesoru Zdeňku Junovi, jednomu z nejvážnějších a také nejváženějších pedagogů školy, který nás učil grafické techniky. Jako někdejší ředitel obýval s rodinou v nejvyšším poschodí školní budovy byt, odkud jsem slýchával znít reprodukovanou i živou vážnou hudbu. Scházelo se tam totiž hudební trio k pravidelnému muzicírování, jehož se pan profesor aktivně zúčastňoval. Znal se s ředitelem brněnské konzervatoře a zorganizoval pro nás vystoupení jednotlivců či celých hudebních těles. Ve školní tělocvičně jsem tak poprvé slyšel Smetanův kvartet Z mého života, Mozartovu Malou noční hudbu, jakož i další skladby českého a zahraničního repertoáru, provázené vždy profesorovým zasvěceným výkladem. Později — to už jsem byl předsedou školní mládežnické organizace — jsme navázali družbu Šuřky s konzervatoří, a já dokonce vztah s tamější předsedkyní Evou, jenž se časem ukázal důvěrnějším, než to meziškolní spolupráce vyžadovala.

 

 

 

Ve věku, kdy mladý člověk bere rozum a je vnímavý pro vnější podněty — ať už přicházejí ze života nebo z umění — se utvářela i má láska k poezii. Byl to čas, kdy jsem pokročil od obliby lyriky Karla Tomana, Fráni Šrámka a Stanislava Kostky Neumanna (hlavně jeho Knihy lesů vod a strání) k četbě veršů francouzských prokletých básníků. Horoval jsem ale také pro Sergeje Jesenina, jehož Anna Sněgina v překladu Josefa Hory mě doslova uhranula.

Do dalšího ze svých básnických idolů jsem jednou při spěšné cestě ze školy dokonce málem vrazil. Vítězslav Nezval s baskickým baretem na hlavě vhazoval právě na nároží do poštovní schránky dopis. Jeho mohutná postava by jistě nárazu odolala a já nepochybuji, že by mi básník nechtěnou opovážlivost odpustil. Vždyť jsem patřil mezi jeho věrné čtenáře. Učaroval mně zejména jeho Edison a Básně noci, které dodnes umím nazpaměť. Z dálky časů se mně nepřestala ozývat též melodie nádherných veršů Františka Halase: „Jak peníz tiše položený slepci, jsi tu, můj podzime, jak peníz tiše položený slepci jste tu, vy dny mé…“ Básníkům narozeným kolem roku 1900, k nimž samozřejmě řadím i Jiřího Wolkera a Jaroslava Seiferta, vděčím též za to, že mně otevřeli dveře k Vladimíru Holanovi a k tehdejší mladé básnické generaci. Některé z nich, Ivana Blatného a Josefa Kainara, jsem za středoškolských studií mohl rovněž potkávat v brněnských ulicích. Blatného Melancholické procházky mi pomáhaly odkrývat poezii zapomenutých končin Brna, kde by ji nikdo nehledal, natož nalézal.

Také v Brně jsem zůstal věrný divadlu. Ve třetím pořadí dnešního Mahenova divadla se obvykle scházelo více mých spolužáků. Vstupenky jsme měli sice k stání, ale když zhaslo světlo a představení začalo, posedali jsme si na strmé, značně už vyšlapané dřevěné schody, odkud jsme viděli vše jako na dlani. Ačkoliv jsme bývali častými hosty operní scény, vyjadřovali jsme se o tomto divadelním žánru kriticky. To mně však vůbec nebránilo, abych si druhého dne se zalíbením pohvizdoval některou z árií vyslechnutých předešlého večera. Z diváckého „bidýlka“ jsem stačil též sledovat, zda má přítelkyně konservatoristka Eva, která se v komparsu zacvičovala na budoucí pěveckou dráhu, dodrží námi předem smluvené nenápadné znamení, jímž mně dávala najevo, že na mne právě v daném okamžiku myslí.

Přesto ale více než opera mě přitahovala činohra. Hluboce se mi vrylo do paměti zejména pohostinské vystoupení člena pražského Národního divadla Zdeňka Štěpánka na brněnských divadelních prknech v roli Cyrana z Bergeracu. Rejstřík mého zájmu býval ovšem širší, a ani zdaleka se nevyčerpal jen obdivem výkonu hereckých veličin. Sledoval jsem rovněž první kroky našich vrstevníků, studentů JAMU — ať už v divadle na výstavišti nebo v divadelním studiu Marta na Bayerově ulici. Už tehdy mne zaujal Eduard Cupák, který záhy slavil úspěchy ve filmu i na divadelní scéně.

Nezapomenu na divadelní pásmo Láska, vzdor a smrt, které z odkazu lidové poezie sestavil E. F. Burian. V podání mladých herců jsem představení shlédl společně s Václavem Nývltem, Jiřím Polickým a Milošem Jančarem. Všichni jsme jím byli nadšeni. Nedbal jsem, že onoho dne bylo třináctého a navíc pátek, a pozval jsem ještě kamarády na návštěvu k sobě do podnájmu, abychom se o zážitek podělili. V koupelně bytu jsem na poličce zahlédl láhev označenou etiketou bylinná hořká, a ta mě inspirovala k návrhu na přípitek. Pohostit se však nechal jen Jirka Polický. A to neměl dělat. Hned první doušek zvrátil a s ním i kousky sliznice, které se mu odlupovaly z jazyka. Narychlo přivolaná paní domácí se zhrozila: v lahvi měla nachystaný radikální přípravek na čištění vany. Bezodkladně tedy do nemocnice! Tu noc jsem neusnul. Neustále se mně v hlavě honil popěvek z večerního představení: „Kdo se v pátek roznemůže, tomu Pán Bůh nepomůže“.

Druhý den v sobotu ráno jsem v Horních Heršpicích nedočkavě zvonil u vilky, kde Jirka bydlel. Jeho bytná mne příliš neuklidnila. Sdělila mi, že pan Polický je hospitalizován v nemocnici U svaté Anny, poněvadž mu jeho spolužák dal napít kyseliny. Naštěstí vše nakonec dopadlo dobře. Uzdravený pacient nám pak ve škole vyprávěl, že u jeho lůžka bděla řádová sestra, jíž se marně snažil popravdě vylíčit, jak se vše sběhlo. Zatvrzele mu domlouvala, ať si příště kvůli zhrzené lásce život nebere, vždyť je přece tolik jiných krásných děvčat na světě!

Koncem roku 1949 jsme v rámci akce Na pomoc našim dolům zorganizovali na škole jednoměsíční brigádu do dolu Antonín ve Zbýšově. Také jsem se přihlásil do skupiny odvážlivců, jejichž počet si už dnes nepamatuji; vím jen, že mezi nimi byl Fred Panovský, Mirek Mišurec, Chutný zvaný Banán, Karel Zedníček a dokonce dívka — Jarka Brzobohatá, která pak ovšem pracovala na povrchu. Když jsem se chystal s vyfasovaným kahanem sfárat poprvé, starší horník, k němuž jsem byl přidělen na směnu, měl zato, že jsem si práci v dole vybral za své zaměstnání. Útrpně si změřil mou vychrtlou postavu, nabídl mně žvanec ze svého žvýkacího tabáku a odplivl si se slovy:

„Kamaráde, to ses‘ upsal ďáblu!“

Daleko k pravdě neměl. V dole Antonín ve Zbýšově se totiž těžilo uhlí tisíc metrů pod zemí v takovém horku, že všichni horníci museli pracovat vysvlečeni do naha. Zvířený uhelný prach se usazoval na zpoceném těle do vrstev černého bahna, takže vkrátku jsem se i já zařadil mezi ostatní čertovská zjevení. Jestli mě v dané situaci něco překvapovalo, pak snad jen to, že mně všechno bylo úplně jedno. Těžká hornická robota v extrémním prostředí, na něž jsme my, studentíci, nebyli dostatečně vybaveni, dala naší brigádě notně zabrat. Někteří nevydrželi a po několika dnech to vzdali. Nevím, nakolik a zda vůbec jsem byl akci Na pomoc našim dolům co platný já, pro mne však ta měsíční zkušenost byla nadmíru cenná. Když ne z jiného důvodu, tedy proto, že jsem si o to více vážil životní dráhy, na niž jsem se vydal.

Před prázdninami závěrem třetího ročníku jsem asistoval u přijímacích řízení na školu. Povšiml jsem si, že u talentových zkoušek na oddělení užité grafiky mezi uchazeči a uchazečkami sedí vzadu ve třídě štíhlá hnědooká dívenka v modré halence s drobnými kvítky a v kárované sukni. Dlouhé tmavé vlasy měla vzadu svázány v uzel, aby jí nepřekážely v práci. Nezdálo se, že by ji zadaný úkol vyvedl z míry; skloněna nad čtvrtkou papíru působila soustředěně a klidně. Letmý dojem sice během prázdnin ustoupil do pozadí, oživil se však, když jsem ji začátkem září 1950 potkal ve třídě coby šestnáctiletou studentku prvního ročníku. Jmenovala se Anna Charvátová, doma jí však od malička říkali Nina, což bylo jméno, které se prý její matce zalíbilo při četbě kteréhosi zamilovaného románu. Tak tedy Nina. Jinak jsme jí ve školním kolektivu neřekli. Můj první dojem se zanedlouho ukázal jako záchytný bod našeho trvalého osobního vztahu.

Pročítám-li po sobě pasáže, které jsem věnoval vzpomínkám ze studijních let na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně, zjišťuji, že se minimálně zaměřuji na výsledky, jichž jsem dosáhl ve vlastním oboru, tedy v grafice a malbě a daleko více na to, co formovalo má názorová východiska a kulturní rozhled. Ani v nejmenším mně nevadilo, že podněty, které dorážely na mou vnímavost, byly značně různorodé, ba disparátní: hledal jsem se. Hlavu nám tehdy zamotal Fjodor Michajlovič Dostojevský, diskutovali jsme mezi sebou o Černyševském, hlavně o jeho románu Co dělat?, jehož název nám zněl vyzývavě. Dostaly se se nám do ruky první brožurky věnované otázkám marxismu, ale stejně tak jsme se prodírali například filosoficky motivovanými texty Emila Filly, náročnými na naše chápání. Debaty v užším kroužku bývaly někdy vzrušené a asi dost naivní.

Čtvrtý ročník na Vyšší škole uměleckého průmyslu mě postavil před otázku jak dál. Nárokům kladeným ve výuce odborného kreslení a navrhování i předmětů teoretických jsem vyhovoval bez problémů. To mě oprávnilo k úmyslu pokračovat ve studiích na vysoké škole. Jenže na které? Uvědomoval jsem si, že v tvůrčí práci nestačí jen talent ani dovednost, nýbrž že daleko podstatnější je mít co říci, vládnout schopností obohatit o nový zorný úhel pohledu na svět. Propadl jsem pochybnostem, zda právě v tomto ohledu jsem pro umělecko dráhu náležitě vybaven. Snad to bylo mínění unáhlené; dnes vím, že míru talentu a pronikavost výtvarné vize nelze odhadnout spekulativní úvahou, nýbrž jedině v procesu tvůrčího hledání a praxe. Já jsem si však přestal věřit. V tomto rozhodování sehrál jistou roli můj prohlubující se zájem o dějiny umění a hlavně o otázky teoretické. A ten mě nakonec přivedl k rozhodnutí přihlásit se ke studiu na fakultu společenských věd Vysoké školy politických a sociálních věd v Praze.

Když jsem své rozhodnutí sdělil Nině, nic na to sice neřekla, ale v jejích očích jsem zaznamenal zklamání. Nečekala to ode mne. Nikdy potom mně také neodpustila, že jsem z aktivní tvůrčí dráhy zběhl. Ačkoliv jsem později nezapochyboval o správnosti mé orientace, záhy jsem se měl přesvědčit, že s tou pražskou školou jsem se dopustil omylu.